Pohyb polotekuté části naší Země, po které se pohybují jednotlivé litosférické desky můžeme přirovnat ke vroucí vodě, kde uprostřed vystupuje proud té nejvřelejší vody a na krajích nádoby naopak sestupuje dolů ke dnu. Zdrojem tepla pro naši zemi je zemské jádro.

Pohyb polotekuté části pláště je několik cm za rok. Proto i rychlost pohybu zemských desek se rovná několika cm za rok.

Vznik pohoří

Původ všech pohoří spočívá v pohybu litosférických desek. Síly, které s těmito deskami hýbou z nitra Země a my jim říkáme vnitřní geologické síly (cizím slovem endogenní).

Hory a pohoří vznikají při srážce dvou (či více) litosférických desek.

• Při nasunutí jedné vrstvy na druhou vznikají příkrovy zemských desek – tvoří nejvyšší pohoří světa, většinou na okrajích kontinentů. Při nasunutí je spodní deska zatlačována do zemského pláště a naopak horní deska vysoko vyzdvihována. Takovýmto způsobem mohou být do velkých výšek vyzdviženy i oblasti dříve ležící na dně oceánu. U příkrovů se můžeme setkat také s názvem pásemné pohoří.

• Při působení tlaku na horniny mohou horniny měknout. Pokud je hornina pružná, dochází ke vzniku vrás a následně vrásového pohoří. Tento proces se nazývá vrásnění.

• Je-li hornina naopak tvrdá a křehká dochází za působení tlaku ke vzniku zlomu a následnému sesuvu či vyzdvižení celých bloků hor či pohoří. Tímto zlomovým posunem vznikají pohoří zlomová.

• Reliéf dotváří také další dva faktory vycházející z působení vnitřní geologické síly a to:

  • Sopečná činnost – vznik sopečných pohoří v místech, kde magma vystupuje na povrch.

  • Zemětřesení – způsobuje náhlé sesuvy hornin, či pokles části povrchu – např. vznik propastí.

Na vyzdvižené hory působí vnější geologické síly (exogenní), které způsobují narušení horniny a její postupné odlamování. Tento proces nazýváme zvětrávání (eroze). Zvětráváním může dojít i k úplnému zarovnání hory do roviny. Zvětrávání má také za následek vznik bizardních tvarů přírody (skalní hřiby, brány, sloupy, jeskyně).

Mezi vnější geologické síly řadíme: mráz, sluneční záření (teplo), vodu, vítr, rostliny a živočichy a v poslední době i působení člověka.

Vznik ostrovů

Ostrovy pokrývají velmi nerovnoměrně všechny oceány. Můžeme nalézt jak ostrovy velmi malé (sotva bychom si na ně stouply), tak i ostrovy několikanásobně větší než ČR, včetně největšího Grónska.

Ostrovy dělíme do několika skupin podle jejich vzniku:

• Pevninské ostrovy – vznikly oddělením části pevniny od blízkého světadílu. Část zemské kůry přitom poklesla níže a byla zalita vodou (vytvořil se průliv, či moře). Jsou tvořeny pevninskou zemskou kůrou.  Příkladem mohou být Britské ostrovy.

• Sopečné ostrovy – vznikají na místě vulkanické činnosti, kdy vrchol sopky vystupuje nad hladinu oceánu. Jsou součástí oceánské kůry a jsou tvořeny horninami magmatu, které jsou velmi náchylné na zvětrávání. Příkladem sopečných ostrovů je Havajské souostroví.

• Korálové ostrovy – vznikají v teplých mořích, kde se vyskytují kolonie korálů. Jejich vápenaté kostry se spojují v pevný korálový útes, ze kterého jen velmi malá část vystupuje nad pevninu. Jak ostrov postupně zaniká, zůstávají kolem něj výběžky korálového útesu, které vytváří tzv. atol – nízký a plochý prstenec korálového útesu, obklopující jezero vody uprostřed. Příkladem korálových ostrovů jsou Společenské ostrovy (ostrov Tahiti).

Život na ostrovech má svůj specifický rytmus a je bezprostředně svázán s mořem. V současné době se na většině menších ostrovů daří turistickému ruchu.